Jak muži prožívají rozchod? Tak se mě ptají nejen ženy, ale i muži. Zajímá je, jak to zvládají druzí. Už to je důležité pro pochopení psychiky muže. A také rozdílu v postoji k porážkám oproti ženám.
Vím, že každý člověk je jiný. Neříkám, že vystihuji do všech detailů všechno a všechny. Proto to nepíšu. Vytvářím tyto řádky hlavně pro ty muže, kteří si po rozchodu myslí, že jejich pocity nejsou normální, že jsou odepsaní outsideři a že to nikdo nesmí vědět.
7 rozdílů a jejich důvodů: Co muži vnímají jinak
Přístup mužů k rozchodu a obecně ztrátě sebevědomí má několik specifik, které se oproti ženám v průměru liší. Ne proto, že by muži byli slabší nebo méně citliví, ale proto, že na ně společnost klade jiné nároky a oni sami vůči sobě mají jinak nastavená očekávání.
Toto je sedm hlavních rozdílů, jak vycházejí z mé zkušenosti s muži:
1. Muži se stydí za své emoce – víc než ženy.
Žena se po rozchodu nezdráhá plakat, mluvit s kamarádkami, svěřovat se. Muž – mlčí. Zřejmě je to tím, že muži bývají odmala učeni: „Nebreč.“ „Buď chlap.“ „Zvládni si to sám.“ „Nebuď slabý.“
Proto když muž přijde o vztah, často se mnou hovoří ne o bolesti, ale o tom, že „to nezvládl“. A to zraňuje jeho ego dvojnásob.
2. Ztráta sebevědomí má u muže povahu selhání.
Muž si v tichu své mysli překládá opuštění ženou takto: „Neobstál jsem.“ „Nedokázal jsem ji udržet.“ „Nejsem dost dobrý partner.“ „Jiný muž by si s tím poradil.“ „Jsem nahraditelný.“
U žen mi ztráta sebevědomí připadá víc emoční. U mužů víc existenciální – sahá až do jejich identity. Což může souviset s tímto:
3. Muž po rozchodu často ztrácí směr, ne jenom partnerku.
Pokud neprošly manipulativním vztahem, mají ženy přirozeně více vztahových mostů — rodinu, kamarádky, zdroje sdílení. Muži-Stavitelé mají často vztah jako hlavní zdroj intimity. Takže když vztah skončí, může se stát, že muž přichází nejen o ženu, ale také o: systém jistot, pocit domova, každodenní rutinu, pocit, že je pro někoho důležitý, obecně opěrný bod v životě.
Proto muž po rozchodu typicky říká: „Nevím, kdo jsem, co dělat.“
4. Muži se po rozchodu trestají.
Žena svým způsobem hledá útěchu. Muž svým způsobem hledá vinu. A většinou ji nachází už sám v sobě. To vede buď k přehnané sebekritice, nebo k sebedestruktivním formám „útěchy“ — k alkoholu, dření do vyčerpání, náhodnému sexu, překotným známostem, zkrátka emoční izolaci.
5. Muž přestává vidět vlastní hodnotu, protože mu ji nikdo nevrací.
V toxických vztazích je běžné, že muž se léta snaží, ale nedostává uznání. Potkává jen kritiku, lhostejnost, útoky nebo manipulaci.
A když takový vztah skončí, neuleví se mu – v hlavě mu zůstane dominantní věta: „Nejsem dost dobrý.“
Muži mají vztahové sebevědomí více navázané na přijetí partnerky. Zatímco ženy více na obecné přijetí okolím.
6. Muž po vztahu často ztratí přístup k dětem, domovu a společným přátelům.
Někdy si za to muži mohou vlastní izolací (bod 4). Ale i ta zahořklost má svůj původ. Mnoho mužů odchází z bytu, který svépomocí opravili, vidí děti méně často než doposud, přicházejí o rutinu rodinného života, a společnost od nich za těchto okolností čeká, že „budou v pohodě“.
Tato kombinace způsobuje psychická trápení a propad sebeúcty, který si ženy (tolik nespřažené s egem) často neumí ani představit.
7. Muži mají méně prostoru, kde být zranitelní.
Když žena řekne: „Je mi smutno,“ pravidlem je, že dostane podporu. Když to řekne muž, často i od kamarádů slyší: „Tak se z toho oklepej.“ „Dej si pivo.“ „Najdi si jinou.“ A to proto, že ani kamarádi-muži s takovým stavem neumějí pracovat. Bagatelizují, a přitom sami vědí, jak těžké to je.
Je to paradoxní hra, kdy všichni muži dělají ramena, a právě proto se zraněný místo uzdravení dál vnitřně uzavírá a navenek předstírá, že to už urval silou.
Zkrátka: Když se muž zlomí, zlomí se tiše.
Proto se říká, že muži prožívají rozchod chladně. V jejich zájmu je nedat to znát. Jsou přesvědčeni, že jim beztak nikdo nepomůže. Lámou se ve svém tichu, a přitom si neuvědomují, že nemusejí.
Výsledkem je, že ve svém tichu přestávají věřit v lásku, přestávají věřit ve svou hodnotu, přestávají věřit ve vlastní schopnost být partnerem.
A to jen proto, že muži rozchodem, který nechtěli, neztrácejí jen partnerku. Ztrácejí část sebe.
Moje zkušenost ale je, že když se jim vrátí sebevědomí, vrátí se jim i život.
Proto své konzultace začínám sebevědomím.
Pět důvodů, proč to zatloukají
Tady by mohla být tečka. Ale není. Protože vím, že mnozí muži se mým slovům budou bránit – že jich se to netýká, že oni to umějí hodit za hlavu, že oni jsou silnější než jiní. Ale právě ta potřeba to dávat najevo ukáže, že rozchody ve skutečnosti takto snadno nezvládají.
I proto mám ještě alespoň 5 důvodů:
1. Muži tvrdí, že „to zvládají“, ne proto, že to zvládají, ale protože se to od nich čeká.
Muži jsou odmala vedeni k tomu, aby jejich hodnota stála na dvou parametrech: Buď silný. A nikdy neukazuj slabost.
Takže když muž řekne: „To nic není, jsem v pohodě,“ ve skutečnosti často říká: „Nevím, jak o tom mluvit.“ „Stydím se za to, že mě to bolí.“ „Bojím se, že budu k smíchu.“ Muži se rádi maskují. Ale pod maskou je to bolí stejně jako ženy – někdy mnohem víc.
2. Nejhlasitější „Já to zvládám“ řvou právě ti, kteří to nezvládají.
Je to jako když se někdo topí a volá: „Já nic nepotřebuju!“ Člověk, který nic nepotřebuje, to neříká. Člověk, který naopak takto volá, tím většinou vyjadřuje: „Nechci být trapný.“ „Nechci být označený za slabocha.“ „Nechci, aby někdo viděl, jak moc mě to zasáhlo.“
Žena je schopna volně říct: „Jsem na dně.“ Muž často nemůže.
3. Když se žena zhroutí, lidé ji obejmou.
Když se zhroutí muž, lidé znejistí, udiveně povytáhnou obočí. Muži to vědí. A tak raději tvrdí, že jsou v pohodě, v práci se křečovitě smějí, doma pijí nebo bezcílně scrollují, v noci nespí, ale venku hrají roli silného. Nikdy je nenajdete brečet na záchodě.
Bohužel, to není síla. To je osamělost.
4. Skutečný hrdina není ten, kdo nic necítí.
Muži sledují akční filmy. V nich se učí, že hrdinství je necitelnost. Ale to je omyl. Skutečný hrdina mezi muži je ten, kdo si přizná, že je zraněný – a přesto hledá cestu dál. Hrdina není ten, kdo „to dá“, a přitom nic necítí. Hrdina je ten, kdo to dá, přestože cítí.
Proto typičtí muži, kteří se trápí pro rozchod, rozpad rodiny a ztrátu vztahu, často nesou břemeno, o kterém nikdo okolo neví.
5. Předstíraná mužská „síla“ je často jen mechanismus přežití.
Není to realita. Tak jako samci se v přírodě před nepřítelem záměrně zvětšuje tělesný objem a naparují se, aby zahnali nebezpečí, je mužská přetvářka zjevným mechanismem přežití. Jenže to už samo o sobě říká, že něci nejsou v pořádku. Je to důkaz, že muž je v ohrožení.
Kdyby byla pravda, že všechno zvládá, nemusel by o tom přesvědčovat ostatní. Kdo je v pohodě, nepotřebuje to deklarovat. Ten prostě v pohodě je. Ale kdo se snaží přesvědčit okolí – nebo sám sebe –, že to zvládá, ten ve skutečnosti bojuje. A bojovat bude o to déle.
Zkrátka: Muži se brání, protože se bojí selhání.
Nemůže mě to překvapit. Mou facebookovou stránku sleduje přes 140 000 lidí. Polovinu tvoří muži. Ale mužské komentáře téměř nevidíte. Píšu o problematických tématech. Když se muži ozvou, často stylem, že jich se to rozhodně netýká. Nebo že moje psaní je bezcenné, nikomu nepomáhá. A přitom mě sledují.
Nezazlívám jim to. Nekomentuji to. Vím, jak se cítí a nechci je zraňovat. Zejména když mi pak sami bokem píšou, že potřebují pomoc. Oceňuji a obdivuji je za to. Protože jsou jako děti – nejsou naučeni říct si o pomoc.
Mají pocit, že opravdový muž nesmí padnout. Že dospělý člověk to musí zvládnout sám. A právě proto se pak trápí, že sami padají a sami to nezvládají.
Mě ale neoklamete. Jsem taky muž. A vím, že ne všechno muži zvládají levou zadní. A že je skvělé, když kamarádovi dokážou říct: „Pomohl bys mi zatlouct hřebík?“ Aniž by se styděli, že správný muž přece musí umět všechno. Že správný muž je dokonalý.
Není. Ale to nevadí. Nemusí být. V jeho zranitelnosti i slzách je někdy krása.
Jak si pomoci po rozchodu? O tom je kniha UMĚNÍ ODPOJENÍ.
Jak ustát oslabující chvíle ve vztahu? O tom je kniha BÝT TARPANEM.
Jak si nastavit hranice, abyste přestali doplácet na dobré srdce? O tom je kniha HARA HAČI BU.
Jak se pročistit v osamělosti? O tom je kniha ANAM CARA.
Jak začít fungovat s negativními emocemi a myšlenkami a časem je proměnit na pozitivní? O tom je kniha MŮJ LEPŠÍ ŽIVOT.
Vyberte si svou knihu zde.
Pro nejodvážnější muže: Možnost promluvit si o vaší bolesti je na dvou předvánočních Setkáních v Brně a Praze. Vstupenky (pokud ještě jsou) koupíte pouze zde.
