Když Tomáš ztratil svou milovanou ženu, kterou mu neúprosně odebrala vážná nemoc, zjistil, že přišel nejen o člověka, ale i o všechnu lásku, radost a podporu, kterou díky Anně měl. Zbyly mu jen vzpomínky, které nebyly pokladem, spíše zdrojem hluboké bolesti a bezmoci. Nemohl z hlavy dostat všechno, co mu nevratně chybělo. Tomáše jsem poznal ve stínu nejtemnějších myšlenek, kdy věřil, že pozbyl nejen partnerku, nýbrž i jakýkoli další smysl života.
Do každého dne se budil s pocitem prázdnoty a osamělosti, dvou negativních energií, které ho přesvědčovaly, že už nic nebude jako dřív. A měly částečně pravdu. Avšak ne úplně – to, že nic už nebude jako dřív, ještě neznamená, že všechno nemůže být takové jako nikdy předtím. Jiné, ale ne nutně horší.
Požádal jsem ho – v souladu s mou knihou Můj lepší život –, ať se snaží v bolesti hledat sílu. Tedy rozpomínat se v bolestném rozpoložení na dřívější zdroje síly. Znovu kontaktoval přátele a rodinu, znovu objevil staré kamarády a spolužáky, znovu se vrátil k místům a činnostem, které ho někdy v minulosti nabíjely – i třeba jako dítě. Nenašel TO hned – nachodil mnoho kilometrů přírodou, naposlouchal mnoho hodin hudby, vyzkoušel mnoho nových aktivit, než našel TO, co mu pomohlo obnovit vnitřní klid.
O jakém TO hovořím? Nebyla to činnost. Byl to člověk. Bytost, kterou by nepotkal, kdyby nešel stejnou pěšinou.
Michaela se věnovala stejnému zájmu, protože měla stejné trápení. Ztratila partnera a zůstala prázdná a osamělá. Hledala způsoby, jak se naplnit a rozptýlit. Nebyla uzdravená, ani Tomáš ne. O prvních jarních dnech je zahřívalo nejen slunce pomalu probouzející zimní krajinu, ale i otevřenost a empatie, s jakou se v druhém setkali. Oba dokázali naslouchat tichým bolestem toho druhého. Oba zažili první rozhovor plný upřímnosti a pochopení. Nebyl zpátky ten, kdo je opustil, byl tu někdo jiný, avšak ne nutně horší.
Dnes jsou přátelé. Vzájemně se povzbuzují, aby se nevzdávali naděje, že jednou potkají nového partnera. Jiného, ne nutně horšího. Zatím není správný čas. Ale přijde. Protože i po sebedelší noci vždy vyjde slunce.
Zatím společně znovu objevují krásu života. Zjišťují, že život má ne jen jeden rozměr – štěstí, radosti, nekonečné lásky. Bohužel, lidé jsou smrtelní. I když s druhým zažíváme to nejkrásnější, nepochybně to jednou skončí. Právě proto umění života spočívá v tom uvědomovat si krásu přítomného okamžiku. Neradovat se z něj až poté, co skončí. Protože to nad tímto minulým okamžikem spíše pláčeme. Radovat se musíme teď.
Tomáš a Michaela jsou pouze dvěma jedinci z nespočtu těch, jejichž život zasáhla nebo zasáhne nejtvrdší rána a temnota. I takový konec je ale nový začátek. Pokud dáme prostor času a srdci.
Tři poučení
1. Nebraňte se bolesti. Projděte jí. Její velikost vyjadřuje míru vaší lásky a ztráty. Nezůstávejte však jen u ní. Ani ten, kdo vás opustil navždy, by si váš smutek nepřál.
2. Temnotu dokážou přemoci jen čtyři sestry: víra a naděje, síla a láska. Pěstujte je v sobě jednu po druhé. Pak se i taková bolest může stát cestou k růstu.
3. Když mu to dovolíte, život vás zavede k lidem, kteří vám pomohou znovu se postavit na nohy a uvěřit v krásu budoucnosti, anebo jim naopak k tomu pomůžete vy. Nikdy totiž ve své bolesti nejste sami. To, co bolí vás, bolí i nespočet dalších lidí. Máte si s nimi co říct. Máte si jak pomoci. Máte společného jmenovatele, který se může proměnit v základ vašeho přátelství, vaší možné budoucí partnerské kompatibility.
Potřebujete sílu?
Využijte knihu Můj lepší život. Zaměřte se na předtištěný plán každodenních úkolů. Vytvoří vám pozitivní rutinu.
Anebo knihu Anam Cara. Ať se posouváte po ztrátě spřízněné duše. Včetně kapitoly o zvládnutí smrti partnera.
Pro případ videomotivace nebo konzultace volte příslušnou záložku.
